Quitko Journal

Trable se zvířátky

Ti z vás, kteří mě už nějaký ten pátek znají tak asi ví, že mám víc sympatií ke kočkám než k psům. Stav zvířátek v naší domácnosti tomu ještě nedávno docela odpovídal - jeden pes důchodce a 4 kočičky (3x čiči, 1x kocór). Pes už je po těch mnoha letech člen domácnosti, nikam se nežene, nikam se nestěhuje, prostě je to takovej salámista. První kočička, který tady bydlela ještě když já jsem tu nebydlel se zmihla (při mé delší nemoci a nepřítomnosti na nemovitosti asi dostala hlad), takže bylo logické, že jsem si po nastěhování musel nějaké to zvířátko pořídit. Adélku vysřídala Adélka II. Po nějakém čase jsem si za složení počítače vykoledoval kotě z dalšího vrhu od matky Adély II. Jakožto druhý přírůstek dostala jméno Bára. Byla taková trošku drzá a defektní, ale docela srandovní. Třetí kočka - ta si nás prozměnu vybrala a chodila nejdřív pouze na stravu - byla podle svého vzhledu pojmenovaná Koule - se u nás po čase také zabydlela. Čtvrtý kočičí přírůstek byl kocour, kterého manželka vyfasovala od kamarádky v krabici. Dostal jméno Máchal a byl to pan Kocour. Jak vám asi došlo, máme u nás zvířátka rádi a žádné nemáme to srdce vyhodit (tím vás ovšem nenabádám, abyste je k nám vozili). Jakožto správný kocour, měl Máchal takové trošku samčí sklony - chodi za kočičkama a sem tam se popral. Nakonec jsme ho museli vykastrovat (stejně jako ostatní z čičispolku). Neuplynul snad ani rok a Máchal se při hodech zmihnul (stejně jako první kočička) a nebylo po něm ani vidu ani slechu a že to byl obecně docela známý kocour. Vypadá to, že si ho odvezli v maringotce potulní kolotočáři. Neuplynul ani rok a naše rodinka se rozhodla, že si pořídí dalšího psa, že aby měl dědek Skot nějakého mladého kámoše. Z křížence Welsch-corgi a Jack-Russel teriéra se nakonec vyklubal takovej parchant, který veškeré kočičí osazenstvo naší domácnosti vyhnal, takže s Bárou je to podobně jako s Máchalem a Adéla II. spolu s Koulí dojdou nejblíž na střechu zahradního domku a domů ani nepláchnou. Nefunguje ani Pavlovův reflex s granulema chrastícíma v kovové misce na žrádlo. Aby proto nebyla ochuzena moje čičimánie, pořídili jsme si malého černého kocourka, který je prozměnu kříženec mainské mývalí kočky s nějakým sebrancem z ulice. Kocourek Oskárek se nakonec pořád drží doma a narozdíl od předchozích kočiček si s naším psím parchantem dokáže udělat pořádek, takže scéna, kdy asi malé kotě útočí na 3x většího psa u nás není nijak neobvyklá. Co z toho všeho vyplývá? Že zvířata, tedy spíš kočky odcházejí a přicházejí. Mají to v krvi. Jenom mě štve, že do nich investujete nemalé úsilí, nějakej ten peníz do jejich zdraví a nakonec se zmihnou. Doufám, že kocurek vydrží dýl než zbylí členové jeho druhu. Tak a teď už si připadám jako Josef Čapek - taky psal o pejscích a kočičkách ...

Komentáře