Quitko Journal

Persepolis po česku

Květen utekl jak voda a tak jsem se dneska musel hecnout k tomu něco zapsat, abych neměl díru v měsících. Tématem dneska bude něco co se týká většiny z nás - začali jsme být rukojmí vlastní práce. Ve jménu krize a škrtů teď všichni zkouší co jsme ještě ochotni vydržet a na jaké sociální dno si sáhnout. Většina z nás platí nějakou tu hypotéčku, splácí menší či větší úvěr a do toho všeho ještě platíme energie a jídlo. Toho jsou si zaměstnavatelé vědomi a tak zkouší za jakou cenu je člověk ochotný pracovat a jak moc si v zaměstnání nechá srát na hlavu. V našem regionu jsou nyní platy poloviční jako za stejnou práci v Prahe a to ještě musíte snášet různé výdrby v podobě zmrdů a superzmrdů na pracovištích (za zmrda musíte dělat jeho práci, superzmrd je to samé a k tomu ještě patolízá a donáší). Pokud byste se chtěli nahlas ozvat a tuto situaci nějak změnit tak na tom budete tak, že další den už nemusíte chodit do práce. V této atmosféře strachu žije dnes většina národa a je to na společnosti řádně znát. Obecně se dá říct, že jsme na tom defakto stejně jak za totáče s vyjímkou toho, že můžeme cestovat bez doložky. Zase máte strach něco říct aby to někdo někomu nepopovídal a neměli jste průser. Na vyšší a řídící pozice musíte mít opět známé nebo správnou stranickou průkazku abyste je mohli vykonávat (a to můžete být úplný idiot). Na celé kauze strachu a nasranosti národa se ještě podílí nesmyslné kauzy (zavírání za výměnu panáčků v semaforech nebo za počmáraný billboard na kterém je manžel kauzu řešící soudkyně) a nevalná politická kultura (suché v krabici od bot, Lidem nasrat) s nulovou společenskou zodpovědností. Jsem zvědavý kam bude muset ještě celý ten aparát klesnout aby jsme se hecli k tomu s tím něco udělat. Ještě to asi chvíli potrvá, protože Blaničtí rytíři furt nikde.
Je mi jasné, že pro někoho tohle bude znít levičácky (to je obecně u některých výraz pro to, že řeknete jak to tady stojí za prd), jenže pomalu ale jistě mi dochází trpělivost ...

Komentáře