Quitko Journal

Odcházení

Myslím, že doba už uzrála a vášně byly patřičně usměrněny k tomu, abych mohl napsat nezaujaté oficiální vyjadření k mému odchodu ze zaměstnaní. Práce, kterou jsem tam vykonával mě vždycky bavila. Bylo to kreativní, člověk se dostal do kontaktu s lidma, byl v centru dění společenských událostí a občas za tu vynaloženou dřinu sklidil i nějaké to uznání. Dalo se říct, že se to někam posunovalo a šlo to nějakým způsobem nahoru a ze začátku mi ani nepřišlo, že vlastně chodím do práce - tam kam každý průměrný český člověk chodí z donucení a říká si "už zase". Celé to začlo nějak stagnovat a padat ve chvíli, kdy nové vedení dostalo pocit, že je neohrožené, začaly se projevovat jeho psychopatické sklony a naplno se ukázala neschopnost vést a motivovat lidi. Dalším varovným signálem byl odchod kolegů, které jsem bral vždycky jako inventář a s tím spojený nábor nových lidí, kteří měli v tom firemním maratonu lepší náskok než ti, co už ho nějaký ten pátek běželi. A metoda rektálního alpinismu tento náskok ještě více zvětšila. Jedním z posledním hřebíčků do rakve byla výčitka, že se k firemnímu majetku chováte jako k vlastnímu a že to, co umíte není Vaše ale firemní (protože jste za svoje odebírali odborný tisk a na školení jste si brali dovolenou). Od té doby jsem začal být v práci nešťastný a chodil jsem do ní nerad. Mému rozhodnutí pomohlo taky to, že všichni jsme si byli rovní, ale někteří si byli rovnější (krásně to ten Orwell vymyslel). Zatímco Vám je vyčítána nějaká vedlejší aktivita která s firmou nijak nesouvisí, tak jiným je to vesele tolerováno a dokonce z toho na úkor firmy profitují - tím se ukázalo, že onen "Etický kodex" se přijímal jenom kvůli vybraným zaměstnancům, kteří by údajně mohli společnost poškodit a pošpinit její dobré jméno. Když se Vám tohle všechno nahromadí, tak si začnete stále více opakovat větu "Co tady kurva ještě dělám" a v jednu chvíli bouchnete rukou do stolu, napíšete výpověď a sbalíte si svých pět švestek. Možná to tak ovšem vidím jenom já, protože z těch, co toho měli plné zuby do takové míry nás bylo jen pár, kteří jsme provedli takové radikální řešení a tím pádem se ocitli u některých na černé listině. Všichni křičí "chyťte zloděje", ale sami nikdy neukážou kudy běžel. Chápu, že někteří jsou v pasti a že na hrdinství není dneska doba, ale nikdy jsem nezažil krásnější pocit než když jdete z práce s vědomím, že už tím cirkusem nemáte nic společného. Stinou stránkou toho všeho je, obzvláště u jedinců s mírným sklonem k sentimentálním náladám, že si občas řeknete, že na to, co všechno jste pro tu firmu udělali a co jste jí obětovali to mohlo dopadnout i líp. Jenom se potvrdilo pravidlo, že lidské buranství a blbost jsou věčné a ve spojení se stranickou průkazkou momentálně frčící barvy jsou věčné na věky věků.

Dodatek: Možná, že někteří z Vás namítnou, že do práce se nechodí proto, abysme byli šťastní, ale pro peníze. Jenže u mě to jde ruku v ruce. Nešťastný můžů být i v supermarketu ve skladě, kde budu přenášet petflašky a obětuju té práci míň emocionální energie než jsem tomu obětoval teď. Práce je místo, kde trávíte půlku života, tak proč nebýt spokojený i tam. Je fakt, že je to ideální stav, ale do relativně tvůrčí práce se nedá chodit s tím, že celou pracovní dobu čekáte až půjdete domů.

Komentáře