Quitko Journal

Lesk a bída zvukařského řemesla

10. prosinec 2012, Ze života

Když se občas s někým bavím o jedné ze svých "profesí", kterým je zvučení a technické zajištění různých koncertů a eventů, tak slýchávám hlavně to, jak to musí být super a že je to zajímavá práce a podobné superlativy. Hodně těch, kteří mi tvrdí jaké to je super si myslí, že to hodí balík, že si tykáte s každou hvězdou, v backstage pícháte hostesky a na každé akci si hrdlem prolejete hektolitry chlastu a sjedete lajnu koksu dlouhou jak cesta z Hradiště do Brna. Rád bych teď uvedl pár těchto mýtů na pravou míru.

Peníze

Takže balík to v žádném případě nehodí. Z doby minulé, kdy se většina zvukařského vybavení vyráběla na koleně a SM58čky v Československu se daly spočítat na prstech všech končetin, je mezi lidmi zakořeněné, že zvukař je umaštěný strejda s vizáží plešaté zpěvačky (rozuměj vpředu nic a vzadu ohon) který si doma po večerech stlouká bedny a 5 minut před začátkem koncertu běhá po place s pájkou a dává dohromady šňůry z konektorů a kabelů ukradených v práci (většinou pracovali v nějaké fabrice s elektronikou). Ta doba už je bohudík dávno pryč a dneska každá sranda něco stojí. Za každým komponentem jsou hodiny inženýringu a někde se to musí podepsat. Lidí, co se zvučením opravdu živí je v republice málo. Drtivá většina to má jako koníčka při práci a tak většinou i to málo, co na akci dostanou tak investují zpátky do aparátu, takže o nějakém zisku není řeč. Můj chlebodárce (jeden z těch mála v republice co se tím živí) mi jako zajímavost řekl, že se nejmenované starostce zdálo adekvátní zvučení plesu za 5.000 korun. V tom je ozvučení symfonického orchestru, práce 2 pomocníků, amortizace aparátu cca za 2 miliony, cesta 70km tam a zpět a dohromady tím tráví asi 20 hodin času. Trh je prostě špatnej a většina pořadatelů se snaží šetřit právě na technice.

Hvězdní kamarádi

Představa, že se s každým koho zvučím plácám po zádech a jsme největší kamarádi je zcestná. Umělec na zvukaře, pokud není nečím jiný, obvykle zapomíná ihned po opuštění místa konání. Buď se s ním nějak víc znáte (i mimo branži) nebo je to někdo s kým děláte pravidelně a pak jsou i ty vztahy podstatně lepší a lecos je vám prominuto, když třeba nemáte svůj den. Navíc pokud je vám třeba tolik kolik mě (pod 35) tak máte také problém. Nemáte v lidech takovou důvěru jako někdo kdo splňuje onu vizi zvukaře z dob minulých, takže když to posere tlustá plešatá zpěvačka tak to není takový průser jako když to poserete vy, pro které jste pořád "ten kluk za pultem", který musí vynaložit 2x větší úsilí než starší kolegové.

Večírky v backstage

Zatímco pro umělce většinou pořadatelé připraví rauty a občerstvení, na techniku se myslí málokdy. Zatímco umělci se leze do zadku a pomalu mu snášejí modré z nebe, technika je na tom hůř a ještě to schytá třeba za to, že pořadatel nebyl schopný zajistil dostatečný přívod elektriky nebo si dovolil posunout okrasnou vázu na jevišti aby mohl umístit bedny. Slušní pořadatelé většinou něco přinesou, ti opravdu hodní vás i pozvou na případné občerstvení či raut, ale obvykle na to není moc volného času. Snažíte se přijet několik hodin před začátkem akce - to na místě obvykle ještě nikdo není - končíte nejdřív hodinu či dvě po skončení akce a to už většinou bývá v zákulisí všechno snězené a případní lidé na budování sociálních kontaktů totálně na plech. Ve výsledku jste rádi, že máte všechno sbalené, nic nezapomenete a že se po několika hodinách můžete vydat na cestu k domovu a modlíte se, aby vám 200 km od domu nekleklo auto.

Závěrečné shrnutí

Ještě tedy máte dojem, že je to super profese? Já si to tak počítám a mám tam asi víc záporů než kladů a pokaždé když jedu nějakej kšeft tak si říkám, že to nemám zapotřebí a že už je to opravdu naposledy. A zase zavolá Petr jestli nemám čas a já mu na to kývnu a pak se sám sebe ptám proč ... nevím, asi proto, že to mám rád. Všechny ty zápory vyváží jedna krátká věta od někoho z kapely kterou zvučíte: "Dík, bylo to super". Až se tohoto nedočkám tak s tím opravdu skoncuju.

Komentáře